.jpg)
Úvaha o zbrani od našich dopisovatelů
Nejsem militarista, nejsem násílník, nejsem radikál, nejsem prostě nic co by mě mělo poslat do vězení, nejsem zbabělec a nejsem slaboch. Napadlo mě, jestli je správné nosit zbraň, jestli mít doma zbraň a ne ve střeleckém klubu v trezoru, jestli když už doma tak jak nejlépe schovanou a jestli schovanou tak kde a jak zajištěnou. Jednoho dne jsem se bránil kdesi v hospodě místnímu rváči s prázdnýma rukama a ubránil. Uběhl týden a někomu z moji rodiny zazvonili dva týpci s pitbullem u dveří a pěkně ho zbili, prostě drsný frajeři, přišli se mstít za to, že před týdnem nemohli vyhrát, vyděsili malého kluka, jeho tátu a mámu, napadla mě myšlenka, že to musím vrátit, pak jsem od msty upustil, řekl jsem si, že zákon a policie si udělají pořádek, že když vás někdo ve vlastním bytě napadne tak to přeci musí odnést. No nic se nestalo, byl soud, podmínka a veřejně prospěšné - směšné práce pro gaunery a msta v podobě zapáleného auta opět na straně naší rodiny. No a tak mě napadá, že policie a soudy pro slušný lidi v týhle zemi vlastně nikdy nic neudělají, že alibismus a lhostejnost vždycky postihne ty, kteří se ze slušnosti a z principu důvěry ve státní orgány nebrání, řekl jsem si dost, nejsme prasata na porážce. Muži dobří, tu zbraň mějte pod postelí, mějte ji pod postelí nataženou, protože pocit, že se nic nestane je natolik slepý, že vás může mnoho stát, že vám u dveří někdo zazvoní, že vám dá ránu, že vás na zemi dokope, že skončíte na vozíčku a někdo pak dostane podmínku , že vaše žena a děti Vám nadosmrti budou vyměňovat plínu, s tím pocitem bych nedokázal žít. Budu raději střílet, než bych takhle skončil a zbraň je v nouzi tím fér argumentem proti frajerovi s pitbullem. Vždyť co, vnikl do mého domu - bytu, napadl mě, bránil jsem se, zabil jsem ho, vážený soude, já mám rodinu, malé děti, jsem bezúhoný člověk a ten mrtvý je násilník a rváč, hmmm.. věřte že ta podmínka bude lepší než ta doživotní plína a věčné dilema, jestli bych přece jenom neměl střílet a já říkám, MĚL.....
Zveřejněno se souhlasem autora
Poznámka redakce, tento příběh se skutečně stal v roce 2007 v Královehradeckém kraji