Útočná puška LADA

Informace tohoto článku jsou použity od pana Skramoušského z webu VHU.cz, za což děkujeme. A teď k samotnému projektu.

Světový vývoj pěchotních zbraní malé ráže s vysokou počáteční rychlostí vyústil ve Spojených státech v zavedení náboje 5,56 x 45 mm NATO v puškách M16, v Sovětském svazu dospěli konstruktéři později k náboji 5,45 x 39 mm, zavedeném společně s modernizovanou verzí útočné pušky Kalašnikov AK-74. Trend orientace na nové střelivo, jež kromě hmotnostní úspory nesené jednotlivcem přinášel řadu nových poznatků v oblasti vnější balistiky, nezůstal bez odezvy ani v tehdejší ČSSR. Výsledek práce našich konstruktérů představoval soubor zbraní LADA v ráži 5,45 x 39 mm, jehož zavedení do výzbroje zabránila změna politické situace.

Kořeny úvah, týkajících se modernizace pěchotní výzbroje, sahají až do první poloviny sedmdesátých let, kdy již měla čs. zbrojní konstrukce na svém kontě zdařilé adaptace samopalu vz. 58 na náboje 7,62 mm a 5,56 mm NATO, vyvíjené stejně jako paletový systém URZ pro potřeby případného exportu do kapitalistických států, ale zkušenosti z jejich vývoje se do modernizace čs. výzbroje promítnout nemohly. Výzkumný a vývojový ústav Závodů všeobecného strojírenství (VVÚ-ZVS) Brno sice obdržel v listopadu 1973 požadavek ze strany federálního ministerstva národní obrany (FMNO) na zpracování rámcových materiálů osobní automatické zbraně na bázi samopalu vz. 61 a univerzální zbraně jednotlivce, srovnatelné se zavedeným samopalem vz. 58 ve všech variantách a s předpokládaným ukončením vývoje v roce 1980, avšak k dalšímu posunu tehdy nedošlo.

Pravděpodobně v roce 1977 vznikl projekt s krycím označením LADA, v jehož rámci měl být řešen soubor zbraní jednotlivce, zařízený na sovětský náboj ráže 5,45 mm, s jehož licenční výrobou se tehdy předběžně počítalo. První úvahy směřovaly k rekonstrukci samopalu vz. 58 na nové střelivo s alternativou vývoje ručního kulometu na stejné bázi. Z ekonomického hlediska stála na počátku především snaha v maximální přípustné míře využít stávajícího výrobního zařízení v tehdejším Přesném strojírenství v Uherském Brodě. V neposlední řadě by navržené alternativy snížily náklady na vývoj, realizovatelný v podstatně kratším časovém úseku než vývojové práce na zcela nové konstrukci. Úvahy a rozbory problematiky přechodu na novou ráži pokračovaly i v dalších letech. V roce 1980 byla například předpokládaná potřeba samopalů v ráži 5,45 mm pro ČSLA stanovena na 320 000 kusů včetně mobilizačních záloh, v ceně 3000 Kčs. U 5,45mm ručního kulometu pak 30 000 ks, s uvažovanou cenou 5000 Kčs.

O budoucím směru vývoje nebylo zdaleka jasno ještě v roce 1982, kdy zainteresované složky řešily technicko-ekonomické části úkolu LADA, z nichž tehdy vycházely stále tři možné varianty řešení univerzální zbraně jednotlivce. První počítala se zmiňovanou rekonstrukcí stávajícího samopalu, druhá s vlastním vývojem zbraně v ráži 5,45 mm a třetí spočívala v licenční výrobě sovětských zbraní AK-74 a ručního kulometu RPK-74. Následně zvolená alternativa vlastního vývoje sice představovala nejobtížnější z uvažovaných, avšak sledovala kontinuitu uchování kapacit výzkumně vývojové základny konstrukce zbraní v ČSSR.

Řešení zbraně na náboj, vyráběný tehdy pouze v Sovětském svazu, nebylo tak jednoduchou záležitostí, jelikož spolupráce se sovětskými odborníky existovala pouze na bázi příležitostných vyžádaných konzultací na dané téma, oboustranné předávání poznatků nepřipadalo ze sovětské strany v úvahu. S odstupem let se tak jeví zcela paradoxním, jakým způsobem se konstruktéři VVÚ-ZVS dostali k prvním vzorkům sovětských nábojů. Podle Jiřího Čermáka získali první vzorek náboje od známého, jenž jej nalezl v lese a nevěděl si rady s jeho určením, proto ho přinesl Bohuslavu Novotnému. Další vzorky získal konstrukční tým podobnými způsoby. Podle získaných vzorků tak stanovili rozměry nábojové komory, parametry vývrtu navrhli až později proměřením krátkodobě zapůjčených zbraní AK-74 a RPK-74. Výkresu náboje či nábojové komory se konstruktéři během vývoje nedočkali, avšak střelivo pro zkoušky prototypů sovětská strana dodávala. V únoru 1986 předala vojenská správa VVÚ-ZVS celkem 15 000 nábojů 5,45 mm, v září dalších 30 240 ks společně s 10 800 náboji se svítící střelou.

Schválené takticko-technické požadavky (TTP), formulované v březnu 1985 ze strany zadavatele vývoje, tedy FMNO, stanovily pro samopal maximální hmotnost zbraně bez zásobníku 2,7 kg, délku do 850 mm, možnost střelby jednotlivými ranami a krátkými dávkami, účinnou dálku střelby 400–500 m, se zaměřovačem až do vzdálenosti 600 metrů a zásobník měl pojmout 45 nábojů ráže 5,45 mm. Pro kulomet požadovalo MNO maximální hmotnost 4 kg, délku zbraně do 1100 mm, účinnou dálku střelby mezi 600–700 metry. Kapacita zásobníku měla být pro oba typy zbraní shodná, požadovaná teoretická kadence činila 800 ran/min.

Volbu principu zbraně TTP nestanovily s výjimkou logického požadavku na uzamčení závěrového mechanismu. Obě zbraně však měly mít sklopnou ramenní opěrku, možnost střelby jednotlivými ranami a dávkami, ale pouze u samopalu byl uveden požadavek na vyřešení možnosti střelby třírannou dávkou. Požadovaná životnost činila u samopalu 10 000 ran a u ručního kulometu dvojnásobek. Počet zádržek neměl překročit 0,2 % při střelbě za běžných a 0,5 % za ztížených podmínek. Požadavek stavebnicového systému s vysokou využitelností součástí pro obě zbraně vycházel především ze sovětské koncepce zbraní Kalašnikov, byť jeho předobraz bychom našli také u amerického systému Stoner 63, případně u projektu URZ Jiřího Čermáka. Technické podmínky také zavedly krycí názvy jednotlivých objektů, takže samopal byl veden pod názvem LADA-S, kulomet měl označení LADA-K a vývoj náboje se skrýval pod názvem LADA-N.

Vývoji zbraní v ráži 5,45 mm předcházely výzkumné práce, prováděné v letech 1984–1985 v rámci víceoborového státního úkolu SRÁZ A 010, uzavřené oponentním řízením ke konečnému projektu v prosinci 1985. K vlastnímu zahájení prací na úkolu LADA-Z, což bylo souhrnné označení zbraňového souboru, došlo v lednu 1986 a řešením nové zbraně byl pověřen ing. Bohuslav Novotný, s nímž na něm spolupracovali doc. Ing. Miloslav Fišer, CSc., ing. Milan Mališ, ing. Radim Rosický, Jindřich Jakubec, ing. Zbyněk Francus, od dubna 1986 také ing. Jan Demel. Svoji hřivnou přispěl také Jiří Čermák, jenž pro novou zbraň vyřešil omezovač dávky, přihlášený k patentové ochraně v březnu 1986 a chráněný odtajněným autorským osvědčením č. 279 748.

Důvody, proč tým konstruktérů, vedený ing. Bohuslavem Novotným, zvolil pro konstrukční uspořádání závěrového mechanismu aplikaci systému Kalašnikov, má několik interpretací. Že se jednalo o pragmatické řešení, je nesporné. Při příslovečné invenci čs. konstrukční školy podobná volba z laického pohledu spíše udivuje. Zřejmě nejblíže pravdě bude, podle pozdějšího sdělení ing. Miloslava Fišera, vysvětlení, že systém byl zvolen s ohledem na požadovanou životnost ručního kulometu 20 000 ran, takže samopal vz. 58 se nejevil jako vhodný kandidát, jelikož hranice životnosti jeho uzamykací závory se pohybovala u hranice 10 000 výstřelů.

Ačkoliv lze klasifikovat soubor zbraní LADA jako derivát sovětského systému Kalašnikov, ve skutečnosti se jednalo v mnoha ohledech o originální konstrukci. Koncepce závěrového mechanismu s odběrem tlaku plynů na píst a závěrem uzamčeným otočným závorníkem sice měla mnoho společného, avšak ani jeden z dílů nebyl zaměnitelný se sovětskou zbraní. To se týkalo všech konstrukčních skupin zbraně včetně spoušťového a bicího mechanismu, u samopalu navíc vybaveného zmíněným omezovačem dávky. Zásobníková šachta, umístěná před lučíkem, sloužila k suvnému uložení zásobníku, tlačítko záchytu vyčnívalo na pravém boku, v dosahu střelcova prstu. Kryt pouzdra závěru fixoval spojovací kolík, jenž zároveň zajišťoval uložení plynové trubice. Řešení přihlásil Bohuslav Novotný společně s Milanem Mališem a Radimem Rosickým k patentové ochraně až v roce 1991 a obdrželi na ně patentový spis s číslem 278 657. Konstrukce sklopné ramenní opěrky se také stala později předmětem patentu č. 278 745. Z dalších později patentově chráněných prvků uveďme alespoň konstrukci hledí, chránítka hledí a řešení mušky.

Souběžně se zpracováváním konečného projektu probíhala výroba dvou prvních prototypů, tedy jednoho samopalu a ručního kulometu. Během předčasně ukončených podnikových zkoušek, probíhajících od konce května a v červnu 1986, došlo k ulomení uzamykacích ozubů, provázela je nevyhovující funkce spoušťového mechanismu včetně závad při podávání. U samopalu došlo k ulomení uzamykacích ozubů po 3300 výstřelech během provádění zkoušky střelby za nízkých teplot, kulomet měl odstříleno 5700 ran při trvanlivostní střelbě, když došlo ke stejnému jevu. V neposlední řadě byly zjištěny značné deformace závorníků při tepelném kalení, což také ovlivnilo spolehlivou funkci zbraní, ani rozptylové charakteristiky nesplňovaly TTP.

Do druhé části podnikových zkoušek byly zařazeny celkem čtyři nové prototypy, po dvou od každého typu zbraně. Pro komparaci v omezeném rozsahu posloužil jeden sovětský samopal AK-74, vyrobený v roce 1984. Během listopadových a prosincových zkoušek ani nové prototypy neplnily požadavky na přesnost střelby, rovněž nevyhověla životnost hlavně kulometu.

Paletu zbraní rozšířila konstrukce krátkého samopalu, později označovaného LADA-KrS, s jehož vývojem se počítalo již při specifikaci TTP v roce 1985, avšak jeho zařazení do vývoje muselo projít návrhem na změnu státního plánu v dubnu 1986. V principu se jednalo o zkrácenou verzi zbraně standardního provedení LADA s požadovanou maximální hmotností 2,5 kg bez zásobníku, účinnou dálkou střelby 250–300 m a maximální délkou zbraně 670 mm.

První prototyp byl sestaven až v červenci 1987 z dílů samopalu a kulometu, přičemž odlišné součásti byly vyrobeny nové. S ohledem na stavebnicový systém se nepodařilo u prototypu dodržet předepsanou maximální hmotnost, jelikož vážil 2,88 kg. V průběhu podnikových zkoušek během srpna 1987 absolvovala zbraň 2953 ran s poruchovostí 0,07 % za normálních podmínek, ztížené podmínky přinesly zvýšenou poruchovost 0,35 %. Rozptylové charakteristiky měl prototyp přibližně o 40 % větší než u standardního samopalu LADA-S.

Souběžně se zkoušením krátkého samopalu probíhala výroba dalších 10 prototypů. V průběhu září a poloviny října 1987 proběhly se třemi krátkými samopaly, třemi standardními kusy a čtyřmi kulomety doplňkové podnikové zkoušky, jejichž výsledkem kromě nesplnění požadavků na hmotnost a přesnost bylo zjištění, že požadavek na splnění životnosti kulometu je plněn pouze z 85 %.

Velkým problémem při výrobě hlavní s malým průměrem, s nímž se nejen VVÚ-ZVS, ale také budoucí výrobce Agrozet, n. p. Uherský Brod obtížně vypořádával, bylo chromování vývrtu dlouhé hlavně, jelikož problémy přinášelo dodržení konstantní tloušťky chromové vrstvy. Zkušenosti s chromováním tak malých průměrů zbrojovka tehdy neměla. Průběh vývoje rovněž poznamenaly neočekávané případy praskání hlavní při zkouškách zbraní za nízkých teplot, ale ty se v dalším období podařilo vyřešit.

V průběhu vývoje vzneslo FMNO zcela překvapivě v březnu 1988, na základě oponentního posudku Výzkumného ústavu 010 ve Slavičíně, požadavek na vzájemnou zaměnitelnost zásobníků se sovětskými zbraněmi řady AK-74. To však znamenalo překonstruování podávacího a zasouvacího uzlu. Přepracování projektu proběhlo v mimořádně krátké době, jelikož ještě v březnu a v dubnu si nové uspořádání konstrukční tým ověřil na funkčním vzorku. Další vyrobené prototypy již měly zásobníky kompatibilní se sovětskými zbraněmi.

Nedořešená zůstávala do druhé poloviny roku 1988 také otázka realizace vývoje podvěsného granátometu LENA v ráži 42 mm nebo nákupu granátometů Kostěr ze SSSR. Nakonec padlo rozhodnutí pro vývoj LENY, v průběhu roku 1989 byly zhotoveny a vyzkoušeny dva vzorky, avšak do další fáze se již projekt nedostal.

Na základě nařízení náčelníka generálního štábu ČSLA ze dne 27. října 1989 proběhly ve dnech 1. – 10. listopadu 1989 ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice vojskové zkoušky se samopaly, krátkými samopaly a ručními kulomety LADA, dodaných do zkoušek po pěti kusech. V průběhu oněch deseti dní posuzovala zkušební komise nejen splnění takticko-technických podmínek, ale především vhodnost manipulace při přípravě ke střelbě a v průběhu střelby, ověřovala využití mířidel za různých světelných podmínek, použitelnost zbraní při boji zblízka, manipulační vlastnosti přepravních truhlíků na zbraně a řadu dalších nezbytných aspektů. Výsledné hodnocení „vyhovující“ si z vojskových zkoušek odnesly všechny tři verze zbraní LADA. O sedm dní později odstartovaly události během demonstrací 17. listopadu 1989 řadu tak zásadních změn, že otázka přípravy ověřovací série, natož snad zavedení 5,45mm souboru do výzbroje, nepřipadala vůbec v úvahu. Celkově tak během let 1986–1989 vzniklo v průběhu vývoje 48 prototypů zbraní LADA.

Změna politické orientace otevřela sice možnost rekonstruovat zbraně souboru LADA na náboj 5,56 x 45 mm, avšak definitivní tečku za zájmem armády učinilo rozhodnutí ministra obrany ČSFR Luboše Dobrovského z 27. března 1991, jímž FMO ustoupilo z důvodů vysoké ekonomické náročnosti od požadavku na případné dodávky zbraní LADA v ráži 5,56 mm. Další osudy zbraňového souboru již neměly na charakter výzbroje naší armády vliv.

Exemplář s číslem 8107, vyrobený pro nerealizovanou etapu kontrolních zkoušek v roce 1987, získalo muzeum převodem z Prototypy a. s, Brno.

Ráž: 5,45 x 39 mm

Celková délka: 854 mm

Délka se sklopenou ramenní opěrkou: 613 mm

Délka záměrné: 493 mm

Délka hlavně: 382 mm (včetně tlumiče plamene: 409 mm

Kapacita zásobníku: 30 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3470 g

Hmotnost prázdného zásobníku: 166 g

Jan Skramoušský